Jak jsme letos (ne)pekli vánoční perníčky

Na svoje perníčky jsem každoročně pyšná. Nejsou tak výstavní jako od profesionálů, ale stydět se za ně rozhodně nemusím. I letos jsem se těšila, jak nám budou vonět bytem. Jenomže jediné, co klaplo, byla ta vůně. Moje maminka je navrhla pojmenovat hnusenky. Myslím, že to docela sedí. Tenhle článek je pro všechny, kterým letos putovalo nebo ještě poputuje nějaké cukroví do koše. Nejste v tom sami!

Měla jsem všechno bezvadně naplánované a v mé hlavě to vypadalo takhle:

  • V pátek večer se skleničkou svařáku v ruce zadělám těsto, aby se pěkně uleželo
  • Holčičky v sobotu ráno objeví dáreček od Mikuláše (válečky a vykrajovací formičky)
  • Přivítáme kamaráda s dcerou, kteří s námi budou perníčky péct
  • Naše tři načesané a okouzlující holčičky budou způsobně válet těsto a vykrajovat a budou říkat věci jako „jé, maminko, povedla se mi hvězdička“ a my se na ně budeme dívat zamilovaným rodičovským pohledem a bude to prostě bezva
  • Dáme péct perníčky a budeme to v troubě napjatě pozorovat, pak je vyndáme a ochutnáme a řekneme si, že jsme dobří
  • Perníčky pak večer tajně nazdobím a holky je budou mít v adventním kalendáři, který se objeví druhý den ráno u nás v ložnici
  • Napíšu krásný voňavý článek s receptem a fotkami parádního adventního kalendáře

(v mých představách k tomu všemu ještě hrála taková sváteční příjemná hudba)

A teď jaká byla realita:

V pátek večer neutahatelné holčičky jančily skoro do půlnoci a já jsem při uspávání usnula. A zapomněla říct manželovi, ať mě vzbudí, kdyby se to náhodou stalo. Takže jsem se v sobotu probudila s myšlenkou na těsto a svařák a zjistila, že na to už je pozdě. Zkontrolovala jsem v panice recept, jak dlouho že má těsto ležet. Tři hodiny. Uf, pohoda, stíhám.

Probraly se i holčičky. Tím pádem nestíhám.

Prozradili jsme jim, že když v noci spinkaly, tak jsme slyšeli šramocení a šli jsme se podívat, co to asi je. A viděli jsme Mikuláše! (Holky oči na vrch hlavy, otevřený pusy dokořán) A ten Mikuláš šel do pokojíčku a nechal tam krabici. Že prý jestli byla Johanka a Rozárka hodná, tak tam ráno najdou překvapení. (Sprint do pokojíčku s pokřikem „Jááá jsem byua hodnááá!“). Rozbalily a hned že budeme péct.

Johanka usmívající se a nadšená. Rozárku už po ránu fotit nebudu. Chudinka se stejně jako tatínek těžko vzpamatovává.

Pak jsem se pustila do těsta. Stejně jako loni jsem se rozhodla pro zdravější variantu. Místo pšeničné špaldová mouka, méně cukru, více medu. Místo čokolády na vaření pořádná 90% čokoška. Pro jistotu jsem udělala trojnásobnou dávku, kdyby to holky bavilo, tak ať máme dost, že jo. Moc nepomáhalo, že mi berušky vypínaly váhu. Taky moc nepomohlo, že jsem si nepřepsala trojnásobnou dávku a počítala z hlavy (příště..příště už si to určitě přepíšu!). Voní to báječně. Finální hnětení za mě vzal manžel, protože to je jedna z věcí, které nesmím dělat kvůli mému „robocop“ krku. Ptám se, jestli je těsto vláčné. Prý ano. Tak do lednice s ním.

Vláčné těsto..

Doposud vše běží podle plánu. Přichází strejda K. a Gábi. Všichni se usmívají, je to fajn. Holky nasměrovávám ke stolu a vyndávám těsto z lednice. No těsto. Drobenku. „Miláčku, víš, co je to vláčné těsto?“ „Ne, proč?“. Válet to nejde. Tak to ještě propracováváme rukama. Moc to nepomáhá. Děti sedí u stolu s válečky v ruce, na tvářích radostné očekávání, které tam dlouho nebude. Tak probíráme recept a docházíme k závěru, že v něm chybí tuk. Rozpouštíme honem máslo a strejda ho zapracovává dovnitř. Je to lepší, ale ne o moc. Ještě tam přidáváme trochu kokosáku. Teď už to jde válet, ale takovým tempem, že bychom váleli ještě dneska. Každopádně děti si vykrojí pár zvířátek a jsou spokojené (a špinavé od hlavy až k patě) a přestává je to bavit. My máme na stole ještě kilo těsta (proč jsem sakra dělala trojnásobnou dávku??).

Tou dobou manžel frustrovaně vyje z kuchyně, protože se mu nedaří listové těsto. Chtěl nám udělat domácí štrúdl od A do Z. Jsme rodina pekařských lůzrů.

Atmosféra celkově není tak sváteční jako byla na začátku. Naštěstí sedmiletá Gábi má víc rozumu než my dospělí dohromady a geniálně navrhuje místo zdlouhavého válení dělat kuličky a rozmáčknout je vidličkou. Což sice znamená, že to nebudou perníčky, ale bude to vcelku rychlé. Už nás to totiž moc nebaví. Gábinka ještě chvíli koulí s námi, pak to ale taky vzdává. Já se strejdou dál válíme kuličky. Po hodině už to nejsou ani kuličky. Zuřivě ty bobky mačkáme vidličkou a očima se snažíme těsto přesvědčit, ať je ho míň. Chvílemi námi otřásají záchvaty hysterického smíchu.

Vzpomínáme na naše společné zážitky a zjišťujeme, že spousta z nich dopadá podobně. Jednou jsme takhle(ne)byli na festivalu v Karlových Varech. My jsme tam tedy byli, ale neviděli jsme jediný film. Pak jsme takhle (ne)spali v kempu. V kempu zůstaly pouze naše věci, my jsme tam nedorazili zpátky na noc. Uklidňuje mě, že perníčky vlastně byly odsouzené k neúspěchu předem.

Pečeme perníčky!

Dávám do trouby první plech. Holky pozorují a začíná to příjemně vonět. Ochutnáváme. Netuším, jestli jsou dobré. Chuťové buňky mi ozařování odpálilo a bláto i mana nebeská chutnají úplně stejně (nijak). Na můj dotaz strejda K. říká, že jsou to nejlepší perníčky, jaké letos jedl. Chytře z toho vybruslil a já furt nic nevím.

Výsledkem jsou hnusenky. Všechny zvířátkové skoroperníčky jsem vnutila návštěvě, protože při pomyšlení na zdobení té hrůzy se mi zrychloval tep a zvedal tlak.

A adventní kalendář jsem nestihla. Měla bych mít pocit selhání na všech frontách, ale nemám. Byla to ve finále obrovská legrace a o to jde především! Co je lepšího než se potkat s přáteli a společně se smát vlastní blbosti?

PS: Tady důkaz, že jinak ty perníčky docela umím 😀

PPS: Loňské cukroví se povedlo (držela jsem se osvědčených receptů Kuchařky ze Svatojánu). Nakouknout můžete TADY.

Jestli se vám článek líbil, sdílejte ho dál! Budeme rádi!
Jantar Dandova
Maminka dvojčat, co se učí za pochodu a ráda se o ten proces dělí s ostatními. Snaží se o ekologický přístup k okolí, zdravý životní styl a celkově návrat k přírodě. Sem tam něco tvoří. Někdy se jí to daří, někdy ne. Na začátku roku 2015 založila blog Back on Trees a o svých pokusech píše veřejně. Pracuje jako lektorka nošení dětí a látková poradkyně, má vzdělání v oblasti psychomotorického vývoje kojenců.
Komentáře
  1. Eva napsal:

    Mila Jantarko,nic si z toho nedelejte.My jsme s dvouletou dcerkou taky pekly pernicky a dva plechy jsme spalily na uhel.Nastesti nasemu psovi chutnalo a malou zase bavilo ho krmit,rozhodne vic nez to valeni a vykrajovani.Krasny zbytek adventu!Eva

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Vítejte a bavte se!
    Smějte se, inspirujte se, pojďte si povídat v komentářích, chlubit se svými výrobky na Facebooku, žijte s námi a určitě nám dejte vědět, jak se vám tady líbí!
  • Co se děje u nás doma?
    Something is wrong. Response takes too long or there is JS error. Press Ctrl+Shift+J or Cmd+Shift+J on a Mac.
  • Vaše nejoblíbenější příspěvky
  • Co nám píší čtenáři?
  • Celá naše historie
    • 2017 (13)
    • 2016 (27)
    • 2015 (102)
  • Kde nás můžete vidět?
    300x250.jpg