Bezplenková komunikační metoda a dvojčata

Jsem paličatá a odhodlaná. Takže když mi všichni říkali, že nejde dvojčata bezplenkovat, já jsem se rozhodla dokázat opak. Ze začátku se nám moc hezky dařilo, ale chce to víc trpělivosti, než jsem u sebe dokázala najít. Někdy taky víc rukou, než mám k dispozici. Lenost nakonec zvítězila, daly jsme si asi půl roku pauzu, ale přes léto do toho jdeme znovu. Chcete vědět víc? Čtěte dál..


Nejprve bych asi měla vysvětlit, co to vlastně bezplenková komunikační metoda (BKM) je a co to není. Při gůglování se můžete také setkat s označením Přirozená hygiena kojenců (které se mi mimochodem líbí mnohem víc, ale není tak časté). Pro ty, kteří chtějí pátrat za našimi jazykovými hranicemi nabízím anglický termín Elimination Communication. Pro ty matky, které rády tráví čas čtením knih s návody k dětem, je možnost pořídit knihu Bez plenky. Tady (v levém horním rohu) je k dostání e-book. Krásně nenuceně o svých zkušenostech píše třeba Kimi na svém blogu.
Teorie je taková, že i novorozenec si umí „říct“, kdy se mu „chce“ a matka to umí poznat. Když tedy dobře vnímá a zná svoje miminko, tak ho může dát čůrat i kakat nad misku, nočníček, umyvadlo, záchodovou mísu, trávník. Nemusí to znamenat, že novorozenec (nebo batole) nemá vůbec plenku (proto mám radši to druhé označení). Jako pojistka je plenka moc dobrá pomůcka, ale pointa celé věci je v tom, aby do plenky nemuselo, pokud to není nutné. Hodí se používat látkové pleny. Ty se dají navlékat a vysvlékat doalelujá a nestojí to nic. Bezplenkování logicky musí fungovat. Silně pochybuji, že takoví Eskymáci svoje děti v mrazu vysvlékají a přebalují do plen, taky jsem nikdy neviděla africké mimino se zabaleným zadečkem. To zase jenom my jsme zapomněli, že jde věci dělat i jednoduše a nemáme od koho čerpat zkušenosti, které jsou pro úspěch nezbytně nutné. Prostě zpátky na stromy.
Není to totéž jako trénink na nočník. Dítě chce přirozeně být v suchu, my mu to plenkami nedovolíme a ono se naučí být v mokru a my po něm pak při tréninku na nočník chceme, aby se naučilo opět být v suchu a říkat nám, že potřebuje na nočník. Taky se tou dobou učí čůrání a kakání „držet“. Vydrž, dokud to nebudeš moct pustit na tom „správném“ místě. Bezplenkování je úplně opačně. Dítě je od začátku v suchu a plynule se učí v něm zůstat. Čůrání ani kakání udržet z počátku neumí a ani to po něm nikdo nechce. Je úkolem matky, aby miminku dala prostor svou potřebu vykonat tak, aby se nezamazalo.
Nebudu se k té teorii dál rozepisovat, to si všechno můžete vyčíst někde jinde. Předpokládám, že vás stejně víc zajímá praxe.  Jeden náhled už jsem kdysi psala v článku Z mého deníčku: Běžné dopoledne dvojčecí matky. 
Začali jsme asi v šesti týdnech. Zhruba v té době jsem se přestala dětí „bát“, už jsme byly chvíli doma, a tak jsme si konečně mohly hledat vlastní rytmus. Do idylky začaly holčičkám silné koliky. O tom, co můžete dělat v takovém případě už jsem také psala tady a tady. Vzhledem k tomu, že bezplenkování může dětem dost ulevit, tak jsem se „hecla“ a začali jsme. Ze začátku šlo všechno krásně. Fakticky jsem dokázala u dětí vypozorovat, kdy „to“ přišlo. Návštěvy nechápaly, my jsme se dmuli pýchou. Prdíky se lepšily.
Řídit se můžete signály. To znamená, že vaše dítě dělá „něco“, při čem vy víte, že čůrá/kaká, nebo se na to chystá. U nás to bylo takové vrčení a kroucení, třeba v šátku je to hodně znát, dítě se z něj začne snažit vyvrtět ven. Přišla na to babička, která s holkami bezplenkovala ukázkově. Jakmile signál zachytíte, tak dítě vysvléknete a v ruce ho podržíte někde, kde může vykonat potřebu (viz úvodní foto nad miskou na šlehání šlehačky), uděláte příslušný zvuk (my dělali čččččč na čůrání a „tlačivé“ ééé na kakání), který znamená „teď už můžeš“ a bude se hodit v budoucnu, až bude třeba aby dítě chvilku vydrželo, nebo ho začne „říkat“, aby dalo vědět. A je to, pokud jste stihli, za odměnu uslyšíte vodopád. Myslím si, že čím dřív se začne, tím líp. Některé děti dávají čůrací signály velmi výrazně (prohýbají se, kňourají, nebo i pláčou) některé jenom trochu jinak dýchají.  Kakací signál se nedá u většiny miminek přehlédnout. Rudnou někdy až do nachova, holčičky navíc asi ve čtyřech měsících začaly opravdu před kakáním dělat ééé, vydrželo jim to asi dva měsíce. Časem se vám podaří vypozorovat, kdy miminko potřebuje. Nejčastěji je to okamžitě po probuzení, u maličkých při kojení a bezprostředně po kojení, a pak asi ve dvacetiminutových intervalech. Jak dítě roste, tak se intervaly prodlužují. Naše holčičky v roce nečůrají celou noc, dopoledne poměrně často a hodně, odpoledne třeba jen dvakrát. Kakají jednou až dvakrát za den, většinou hned ráno a někdy i odpoledne. 
Slíbila jsem tu praxi a jsem zase spíš u teorie. Do čtyř měsíců se dařilo krásně chytat čůrání i kakání, holčičky ukázkově hlásily. Dokonce bylo i pár dní, kdy se mi povedlo vydržet opravdu s jedinou plenkou celý den. Vypadá to časově náročnější, než to ve skutečnosti bylo. Tady je, jak jsme to dělali. Po krmení ihned rozbalit (aspoň jednu), jemně vysadit nad misku (holčičky byly blinkací, ale šlo to i tak), ččč, vyčůrat, počkat tak půl minuty, jestli nebude i kakání. Zabalit. Vzít druhou, udělat totéž. Oproti přebalování ztráta času tak dvě minuty. Pokud zůstaly vzhůru, tak za dvacet minut zkusit znovu. Což jsem stejně vždycky kontrolovala plenku, takže vysadit nad nočníček nebyl až takový problém. Pokud usnuly, tak koukat a když se kření a vrtí ze spánku, tak jemně rozbalit, zvednout a zkusit. Po každém probuzení také zkusit. Nezkoušeli jsme jenom, když jsme tušili, že už bude hlad a že by byl křik, to pak dostala potrava přednost. Misku nemusíte mít na přebalovacím pultu, ale můžete si jí donést kamkoli, kde zrovna děti leží, hrají si, spinkají. Jediné, co s dvojčaty opravdu nejde, je dávat je nad misku při kojení, jak to často maminky s jedním dítětem dělají. Na to není dost rukou. Super je, když se zapojí aktivně i rodina (tatínek, babičky, …). Obzvlášť babičky pak rády vypráví kamarádkám, že jejich tříměsíční vnoučata chodí na nočník.
Tohle je naše babička v akci, mě nemá kdo fotit, takže jsem musela využít její fotky (promiň, mami)
Zlom přišel v době, kdy začaly holčičky vidět víc do dálky a zajímat se o okolí. Postupně přestávaly signalizovat. Ať si kdo chce říká co chce, podle mého názoru je to hodně i o dítěti. Jsou děti, které jsou neskutečně citlivé na sucho v plence a s nimi to bude hračka. Pak jsou děti (ty moje), kterým je fuk, že jsou v mokrém, protože mají na práci tunu zábavnějších věcí a tam je to dost vydřené. Snažila jsem se držet intervaly, kdy jsem věděla, že čůrají, ale přestalo je bavit vysazování nad nočníček, byly tam nespokojené. Raději se počůraly do plenky. Kolikrát to vypadalo i tak, že se vyčůraly nebo vykakaly okamžitě po tom, co jsem je položila zpět. Já jsem začala pomalu polevovat ve frekvenci pokusů, protože nerada dělám cokoli, kde jdu přes jejich očividnou nevoli a nepohodlí a navíc to bylo poměrně únavné. Kolem šestého měsíce se navíc začalo stávat, že ta, kterou jsem zrovna nedržela nad nočníčkem, hlasitě protestovala, že jsem od ní daleko. Tou dobou začínaly takové ty první separační úzkosti, kdy se nedalo ani na půl metru bez pláče. Rezignovala jsem, zkrátila dobu přebalování na nejkratší možnou, takže jsem vyřadila bezplenkování. Mít jedno dítě, tak se asi pokusím tohle období překonat, ale neměla jsem na to dost energie, chuti ani vůle. 
Teď mám pocit, že mám holčičky zase dobře „v oku“, že už budou vnímat, co se děje a proč se to děje a že by se nám mohlo dařit, takže počínaje dneškem do toho jdeme zase. Držte nám palce. Možná už to bude spíš trénink na nočník, ačkoli si myslím, že na to ještě nejsou úplně zralé. Takže možná spíš kombinace. Chtěla bych, aby na konci léta byly úplně bez plen. Nebudu je ale nikam lámat, zkoušet budeme jenom jestli je to bude bavit. Plánuji zapojit i znakování, protože se začínají první znaky chytat. Bohužel přesně takové ty, které mi jsou v praktické komunikaci k ničemu – pápá, jak je velká, paci paci. Učíme se znaky pro hamat, ještě, hají. Hají tedy není až tak potřeba, protože když se jim chce spát, tak si naprosto výmluvně dotáhnou dudlík, plenku, stáhnou mě na zem (pokud už tam nejsem), zalehnou mě a usnou. Ale o znakování zase někdy příště, až budu mít víc poznatků. Jsme teprve na startu.
Co si myslíte o bkm? Praktikujete? Zkoušeli jste? Dařilo se? Jaké máte fígle, signály, rady pro ostatní?

*Jantar*
Jestli se vám článek líbil, sdílejte ho dál! Budeme rádi!
Jantar Dandova
Maminka dvojčat, co se učí za pochodu a ráda se o ten proces dělí s ostatními. Snaží se o ekologický přístup k okolí, zdravý životní styl a celkově návrat k přírodě. Sem tam něco tvoří. Někdy se jí to daří, někdy ne. Na začátku roku 2015 založila blog Back on Trees a o svých pokusech píše veřejně. Pracuje jako lektorka nošení dětí a látková poradkyně, má vzdělání v oblasti psychomotorického vývoje kojenců.
Komentáře
  1. kwiatek24 napsal:

    Na začátku chtěla bych říct, že mám moc ráda Váš blog a obdivuju jak to všechno zvládáte.
    Promiňte chyby, čeština je pro mě cízi jazyk, jsem z Polska.

    O BKM jsem četla už když jsem byla těchotná a musím říct, že mi to připadlo dost divně, jako taková eko šílenost. Napadlo mě ale, že to fakt musí nějak fungovat tým Eskymákům a dalším, tak jsem se rozhodla zkoušet. Věděla jsem, že chci látkovat a to myslím nějak se spojuje.

    Na začátku prostě měla jsem strach, protože to miminko je tak malé a je těžko je dřet nad miskou. Pak jsem zjistila, že syn často čůra při přebalování a misto čekát až to uděla do plenky snažila jsem se chytit do malé misky a davat ten zvukový signál, při kakání na začátku jsem prostě ho držela v plence jako nad miskou a řikala mu zvuk, aby věděl, že se něco dějě ne jen ležel.

    S věderkem jsme záčali kdy malému bylo 4 měsiců, držel hlavu a ja jsem byla pevná. Teď je mu 8 a pokažde kdy se probudi nebo je neklidný a není vidět proč davám ho na nočník. Vlasní signály nikdy neměl a mám pocit, že je to těžši poznat teď, když má tolik zájmů, stejně jako jste to popsala z holčičkami. Nicmeně těším se když se mi podaří odhadnout, že přesně ten nočník potřebuje. Zvlašť kdy jde o to hrubší, co děla skoro pravidelně rano.

    Jako tip bych mohla říct, že když jdéme k nočníku a přebalovacímu pultu řikam malému: "čekej, čekej", aby věděl, že ja vím o co jde a za chvili už bude tam.

    uff příliš dlouhý komentař, že?

    Držím Vám palce!

  2. Jantar Dandová napsal:

    Moc díky za chválu! Čeština je velmi dobrá 🙂 spousta lidí říká, že jim nakonec bezplenkování vyplynulo samo a spousta maminek ho podle mě praktikuje, aniž by věděly, že jde o něco "speciálního". Díky moc za komentář, myslím, že to celé krásně vystihuje 🙂

  3. Maťa napsal:

    Dobrý den,
    u mého tříměsíčního synka to bylo také tak. Čůral krátce po kojení při přebalování, tak jsem ho začala dávat nad umyvadlo a navádět zvukem (ččč). Teď už ho zkoušíme dávat nad nočníček i mezi kojením, když máme dojem, že přijde nějaká "akce" =) Také mám tu zkušenost, že nejlépe se to poznává v šátku. Se suchou plenkou po celý den tedy malý nevydrží, čůrá opravdu hodně, ale téměř se nestává, že by do plenky kakal, což je pro mě super jak s ohledem na něj, tak na praní. Takže i když není úspěšnost stoprocentní, stojí podle mě za to to zkoušet.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Vítejte a bavte se!
    Smějte se, inspirujte se, pojďte si povídat v komentářích, chlubit se svými výrobky na Facebooku, žijte s námi a určitě nám dejte vědět, jak se vám tady líbí!
  • Co se děje u nás doma?
    Something is wrong.
    Instagram token error.
  • Vaše nejoblíbenější příspěvky
  • Co nám píší čtenáři?
  • Celá naše historie
    • 2018 (1)
    • 2017 (13)
    • 2016 (27)
    • 2015 (102)
  • Kde nás můžete vidět?
    300x250.jpg