Co čekat, když čekáte dvojčata? Díl 2: Porod

Jako maminka dvojčat jste v úplně jiné pozici než „monomaminky“. Naše společné začátky měly silný emotivní nádech a nebyly vůbec jednoduché ani idylické. Cílem dnešního článku je pomoci dalším maminkám, aby byly dobře připravené na to, co přijde a nemusely zažívat totéž, co my. Nebude to lehké čtení a nebylo to ani lehké psaní. Ale myslím si, že je důležité, abych se o své zkušenosti podělila. Tady nemáte druhý pokus a možnost poučit se z vlastních chyb. Já jsem to celé hrubě podcenila ve slepé víře v české zdravotnictví. Mimochodem, tenhle článek je vůbec důvodem, proč jsem začala psát blog. Jen jsem do dneška nemohla najít sílu ho skutečně napsat. Tentokrát to není sluníčkové a pozitivní. Od porodu k dnešnímu stavu vedla dlouhá cesta. Tak pojďte se mnou na začátek.




Článek je dlouhý, tak jsem ho rozdělila do dvou částí:

  • výběr místa, kde budete rodit
  • příprava na porod a příchod miminka

Jak vybrat porodnici?


Asi žádná z vás nebude uvažovat nad tím, že by rodila v domácím prostředí. To je jedna z věcí, o které se necháme pro jistotu ošidit. Ale určitě máte představy o tom, jak by měl probíhat váš ideální porod v porodnici. Příjemná atmosféra, chápavý personál, minimální papírování, podpora ze všech stran, maximální soukromí, bonding (miminko u sebe bezprostředně po porodu) a rooming-in (miminko na pokoji 24/7). Člověk má tendence vybírat podle toho, jestli si bude moct pustit hudbu, pobýt ve vaně, jak jsou pěkné pokoje, jestli lze být na nadstandardu a kolik to bude stát, co která porodnice slibuje na internetu. Zkrátka řeší věci jako každá jiná maminka. Věci, které se týkají především samotného „aktu“. Jenže vy nejste každá druhá maminka. Jste každá padesátá maminka. U dvojčátek se dá čekat, že se narodí předčasně, budou maličká a že si s nimi v porodnici chvíli pobudete. A také se může stát, že budou děti po narození potřebovat speciální péči. To samozřejmě nikomu nepřeji a nechci nic přivolávat, jenže taková je realita.

Určitě nechcete, aby vám děti po porodu odvezli do jiného města. Apeluji na vás, nespoléhejte se na váhové odhady z ultrazvuku a hledejte porodnici, kde je dobré oddělení nedonošenců, ideálně novorozenecká jednotka intenzivní péče a kde skutečně podporují kontakt dětí s matkou. Od chvíle, kdy začne porod (první kontrakce nebo odchod plodové vody), je ve většině případů několik hodin času, než se opravdu bude „něco dít“. Ačkoli je pravda, že u dvojčat bývá vše výrazně rychlejší. Pořád se ale bavíme o hodinách. Málokdy jde o minuty. Takže se dá vyrazit i do vzdálenějšího zařízení, kde je k dispozici vše potřebné. Kdybyste se na to náhodou necítily, tak můžete vždycky převelet a jet někam blíž, kde není vše. Odmítnout vás nemohou, můžete se nechat vyšetřit, třeba se dozvíte, že se ještě nic moc neděje a můžete se vypravit dál.

Naše holčičky se narodily v termínu (37+0), měly krásné váhové odhady a vše se zdálo být úplně ideální. Jenže odhady se o půl kila mýlily a okamžitě o porodu dětský primář rozhodl, že děti převezou do jiné porodnice. Viděla jsem je jen na pár vteřin (bez brýlí, takže spíš neviděla), nemohla jsem se jich dotknout, ačkoli kromě nízké porodní váhy neměly další problém. Poprvé jsem své hebké a voňavé děti držela v ruce až za 5 dlouhých dní, po kterých mě konečně propustili z nemocnice a já se na ně mohla jet podívat. Ano, čtete dobře, podívat. Neměli kapacitu a nemohla jsem být s dětmi přijatá jako doprovod, takže jsem musela opět domů. Celou dobu byly děti dokrmované umělým mlékem a mě se laktace nespouštěla, protože nebyly nikdy přiložené k prsu a já jsem byla neskutečně nervózní, protože jsem nemohla být s nimi. Ačkoli jsem si tou dobou nalhávala, že je to tak lepší, že bych stejně nebyla schopná se o ně postarat a že by bylo horší říci sestrám, aby děti odvezly pryč, než být rovnou smířená s tím, že je uvidím po několika dnech. To byla ale taková pohádka pro okolí a vlastně i pro mě.

Poprvé..



Nic takového nemusíte zažít, pokud budete rovnou v nemocnici, která bude dostatečně vybavená. Pak budete hospitalizované na stejném místě, budete moci děti chodit navštěvovat, pokud budou v inkubátoru nebo je budete moci mít rovnou u sebe, pokud to jejich zdravotní stav dovolí. Ale hlavně je budete moci přikládat a kojit a držet v náručí. Každopádně budete mít přehled, co se děje, nebudete závislé na tom, jestli někdo z personálu vaší nemocnice bude ochoten zavolat do nemocnice, kde jsou hospitalizované děti, abyste se dozvěděly, jestli je vše v pořádku. Budete se moci dívat, jak dýchají a jak se hýbou, ne jen dokola pozorovat fotky, které při troše štěstí bude moci pořídit váš partner. Pozor, i tam kde mohou být děti hospitalizované s vámi, se můžete setkat s tím, že vám je budou chtít odvézt (mohou mít malou kapacitu dětských lůžek,..). Stůjte si za tím, že děti pojedou jedině s vámi a nepodepisujte souhlas s převozem, popřípadě s douškou, že souhlasíte jedině v případě, že budete převezena s nimi. Setkala jsem se s tím vícekrát, že děti odvezli i z nemocnice, kde bylo vybavení dostatečné, děti převoz nepotřebovaly, potřebovala ho nemocnice a matce bylo umožněno se za nimi dostat až po několika dnech. Teď vám tohle upozorňování možná přijde jako pitomost a říkáte si: „To bych nikdy nedopustila“, ale věřte tomu, že i normálně rozumná a silná ženská s vyřídilkou, když je unavená a z hormonů zpitomělá, by měla být na pár dní zbavená svéprávnosti, protože prostě nebude uvažovat jasně a podepíše leccos. 

I vaše rekonvalescence bude několikrát rychlejší, když u sebe budete mít své děti. 

Pátý den po sekci jsem se nemohla narovnat, chodila jsem velmi opatrně a pomalu, měla jsem problém se otočit na posteli z boku na bok a vůbec vstát. V tomhle stavu jsem šestý den nastoupila k holčičkám a měla rovnou jednu z nich na plný rooming in. Bála jsem se, jak to zvládnu. Po půl dni jsem si uvědomila, že po porodnici běhám jak kamzík a že jsem v pohodě. Kdyby mi to ráno někdo tvrdil, tak mu nebudu věřit. 

Z toho všeho vyplývá, že potřebujete vědět, jaká je v dané porodnici neonatologie.
Zjistěte si zkušenosti maminek, které tam rodily. Především od těch, které tam strávily delší čas. 
Já jsem v porodnici s dětmi byla měsíc. Po roce a půl už o těchto zkušenostech dokážu psát. Tehdy jsem byla hodně vykulená, vděčná za jakoukoli „radu“, přičemž co sestra, to odlišný názor na vše od přebalování po krmení. Nicméně domů jsem šla plná díků za pomoc, které se mi dostalo, protože mé sebevědomí jako matky bylo na nule a já jsem byla skálopevně přesvědčená, že bych to jinak nezvládla.  To je neskutečně špatně. Až s časovým odstupem jsem si začala uvědomovat situace v souvislostech a docházelo mi, jak moc se na mě a mých dětech podepsalo české zdravotnictví. První varovná kontrolka mi naskočila, když mi sestřičky při propouštění gratulovaly, že jsem tam vydržela nejdéle ze všech maminek, které od revoluce měly na místním oddělení hospitalizované děti. Ostatní maminky s dlouhodobě hospitalizovanými dětmi nezvládly tlak a vyčerpání a šly domů dříve než jejich děti. Nedivím se, bylo to velmi psychicky i fyzicky náročné. Ale ne kvůli tomu, že bych měla poprvé sama na starosti dvě děti a že by péče o ně byla příliš vyčerpávající. Především proto, že se musel do puntíku plnit nemocniční řád, nesmyslná pravidla a rutina, ve které se zapomínalo na matku a třeba její spánek. Od šesti od rána do devíti do večera jsem kvůli tomu neměla možnost spát (nebo v klidu odpočívat) déle než 20 minut, protože se neustále něco dělo (vizity, uklízečky, mé jídlo na čas, koupání dětí na čas, krmení dětí na čas + související úkony,..). Tempo se nedalo ani trochu přizpůsobit tempu mému nebo tempu a potřebám dětí. Když to shrnu – spánková deprivace, dozorci ve formě těch drsnějších sestřiček, téměř úplná sociální izolace. Cítila jsem se spíš jako ve vězení. Netuším, kolikrát jsem manželovi brečela do telefonu, bylo to mockrát.

Hlavní body, které se chcete dozvědět (mimo klasiku k porodu):

  • Za jakých podmínek budete moci být s dětmi, pokud budou narozené předčasně?
Zjistěte si, jak to v dané porodnici probíhá. U novorozenců na JIP to nebývá umožněno a matka je na odd. šestinedělí, někdy ji ovšem po rekonvalescenci po porodu propustí domů a děti zůstanou v porodnici na JIP samy a matce není hospitalizace s dětmi umožněna, může pouze docházet (dojíždět). Když jsou děti propuštěny z JIP, tak může být hospitalizovaná jako doprovod. Za to se někde platí, někde je to zdarma.

  • Smí za vámi a dětmi návštěvy, pokud budou děti nedonošené?
Za námi směl pouze tatínek a pouze v návštěvních hodinách (do 17:00), což nemohl z práce ani náhodou stíhat (stejně jako každý jiný pracující smrtelník). Takže mi většinou mezi dveřmi předával čisté oblečky a plenky a další potřeby (nemocniční ošacení se nedalo použít a plenek jsem měla 6 na dítě na den, dvě jednorázové utěrky a to bylo vše). Ostatní rodina se mohla na děti podívat jedenkrát z chodby mezi dveřmi. Pokud jsem se chtěla s někým vidět (a to po měsíci totální izolace fakt potřebujete v rámci zachování zdravého rozumu), musela jsem děti nechat v péči sestrám a jít ven nebo do kantýny. Sestra byla na oddělení jedna (ve špičce dvě) a měla na starost dalších devět dětí, které neměly rodiče jako doprovod. Jednou jsem se takhle vrátila a sestra mi předávala plačící Rozárku se slovy: „Řve a je posraná“, nutno podotknout, že dotyčná sestřička měla drsnější slovník, takže nešlo o nějaké vyloženě hrubé vyjadřování vůči mě, ale pouze o sdělení, že si jí mám přebalit sama.


  • Důležité je vědět, jestli za vámi pustí v případě potřeby laktační poradkyni nebo jestli v nemocnici nějaká fundovaná laktační poradkyně funguje.

Mě to nebylo umožněno i přes opakované žádosti. Sestry přece mají zkušenosti a umí poradit, některé jsou certifikované laktační poradkyně (Laktační ligy) a cizí člověk nemá na oddělení co dělat. Nicméně kojení nám nešlo a výsledek byl takový, že jsem přes veškerou vůli nikdy nenakojila více než 10 ml, odstříkávala jsem i méně. A to jsem se po každém krmení „ždímala“ asi 45 minut. Tady jsou pro ilustraci některé odborné rady, které jsem dostala:

„Máte příliš nalitá prsa, děti nepřikládejte, unaví se a pak je budeme muset nasondovat do žaludku a vy tu budete o pěkných pár dní déle.“ „Jak si mám tedy odstříkat, odsávačkou mi to nejde..?“ „No jak, rukou..“

„Ještě jsem za celou praxi neviděla dítě, které by se neumělo přisát, něco děláte špatně“ „A co?“ „No, to kojení..“

Perlička z úst dětského lékaře: „Vám s těma malýma prsama to kojení jde samo, co?“ „Ne tak docela, kojení se nedaří téměř vůbec..“ „Aha..divné“ (to chcete jako mamina s bouřícími hormony slyšet..to vám fakt prospěje..)

  • Jaké jsou podmínky propuštění dětí z porodnice?
Každá porodnice má stanovená vlastní pravidla. Většinou se čeká na donošenost. Tedy 37. týden těhotenství. A na váhu. Přičemž se posuzuje zdali jsou děti schopné jíst samy, drží si teplotu a přibírají na váze. 
My jsme měli smůlu, že jsme byli v zařízení, kde se prostě děti nepropouští dokud neváží více než 2.200g. Naprosto nezáleželo na tom, že holky byly už od pátého dne po porodu i mimo vyhřívaná lůžka, že bez problémů jedly i přibíraly, že byly zdravotně naprosto v pořádku a nenastaly ani minimální komplikace. Kvůli tomuhle pravidlu jsme tam strávili navíc dlouhých 14 dní. Kdybych tehdy věděla to, co vím dnes, tak jsem podepsala revers a šli jsme domu ve chvíli, kdy Johanka měla dvě kila. Jsou porodnice, kde propustí i miminko s váhou pod 2 kilogramy.

  • Jak konkrétně podporují v nemocnici kojení?
A tady chcete vědět jestli preferují kojení proti podávání umělého mléka. Zaměstnanci nemocnice vám řeknou, že ano, ale to se právě musíte zeptat maminek, které tam už byly. Umělé mléko je často nabízeno automaticky jako dokrm, když není naváženo tabulkové množství nakojeného mléka. To je ovšem cesta do pekel pro kojení. Tak chcete vědět, jakým způsobem dokrmují děti, které nejsou kojené? Nedopusťte savičku (lahvičku), pokud chcete kojit. Chcete štětičky nebo injekční stříkačku nebo kádinku. Tohle jsem všechno věděla, ale:
My jsme zažili frontální útok ve chvíli, kdy jsem poprvé držela v ruce své dítě a poprvé jsem ho přiložila k prsu. Holčička se krásně přisála, byl to ten nejlepší pocit, jaký jsem do té doby zažila. V tu chvíli přiklusala sestřička a jen tak mimo štěbetala o tom, jak je těžké děti přikrmovat bez saviček a že to pak špatně stíhají a že ty děti se stejně zvládnou přisát a kojit i když jsou dokrmované z lahve. A jak to těm našim krásně jde a ať nemáme obavy a tak dále a tak dále. A já jim v tom hormonálním opojení podepsala, že souhlasím s tím, aby děti dokrmovali z lahve. Už druhý den se děti nedokázaly přisát tak jako poprvé. Ovšem bylo mi vysvětleno, že za to mohou moje příliš nalitá prsa (viz výše) a já tomu tehdy fakt věřila. Za tři dny už to nedokázaly vůbec.

Přikrmování bez lahviček bude určitě obtížnější i pro vás. Ale myslete na to, že když polevíte, tak se může stát, že se budete pěkně celý první rok všude vláčet s plechovkami umělého mléka, lahvičkami a termoskami s horkou vodou. Budete muset v noci vstávat a připravit „sunar“ místo toho abyste si jen přitulily děti. A bude vás to stát spoustu peněz. Ale především děti přijdou o důležitý základ pevného zdraví.

  • Jaká jsou v nemocnici „pravidla“ pro péči o děti?
Každá porodnice nechává matkám různou míru volnosti. Liší se naprosto diametrálně. Zatímco v jedné vás nechají žít a přijdou si akorát pro vyplněné dotazníky k váze, krmení a vyměšování, tak jinde budete pod drobnohledem a budete mít velká omezení. 
V té „mé“ jsem nesměla rozbalovat děti ze zavinovaček mimo přebalování a koupání, zvedat je z postýlek (asi tak první týden, pak mi to některé sestřičky povolily), vzít si je k sobě do postele, procházet se s nimi po pokoji. Zato jsem je musela každý den v přesně daném čase koupat a vysvléknout a tím pádem je nechat prochladnout a pak si to do dalšího krmení „užívat“ (už neusnuly a plakaly). Nejhorší ovšem bylo, že jsem nemohla dostat dokrm mimo stanovené tříhodinové intervaly a množství se řídilo tabulkami. Nikoho nezajímalo, že se mi děti budily hlady o hodinu dříve a tu hodinu proplakaly. Podle tabulek totiž nemohly mít hlad. Plakaly prý proto, že byly přejedené. Haha, moji otesánci takový termín neznají a nemám důvod si myslet, že by jejich apetit byl v porodnici odlišný. Pokoje byly z chodby prosklené, takže jsem byla pod pečlivým dohledem.
Nutno podotknout, že většinou personál (tím myslím především zdravotní sestry, které nejsou doceněné ani profesně ani finančně) není na vině. Oni vše, co dělají, dělají v nejlepší víře a přesvědčení, že je to tak správně. Na vině je kompletní systém, který přistupuje k matkám a jejich dětem jako k nemocným pacientům, nikoli jako ke klientům. Personál často neumí matkám (a především prvorodičkám) poskytovat skutečnou podporu. Najdou se i světlé případy, ale to je spíše o osvíceném přístupu jednotlivce, který se nebojí vybočit z řady a mnohdy jde i proti řádu daného pracoviště.

Příkladem budiž to, že se mi sestry snažily (v opravdu dobré víře) ulevit tím, že si občas přišly pro plačící dítě a odnesly si ho pryč, abych se mohla chvíli vyspat. Já to v tu chvíli ocenila, protože jsem byla se silami na dně. Jenže mě to ničilo. Protože plačící holčička v tu chvíli, kdy ji vzala sestra do ruky, jako zázrakem plakat přestala. A sestra odnášela pryč mé dítě, které u ní bylo spokojenější než u mě, vlastní matky, která se neumí postarat a neumí ho uklidnit. Umíte si představit, jak vám tohle zamává se sebevědomím a jak vás to sejme. Tohle se nikdy nemělo stát! Dnes je mi jasné, co se dělo. Děti, stejně jako jiná nemohoucí mláďata, ztichnou, pokud mají pocit ohrožení. Po tom, co mi je vrátili zpět, tak začaly instantně plakat znovu. Pochopitelně. V bezpečí si vyplakávaly svůj traumatický zážitek. Ale já si to překládala tak, že jim u mě není dobře. Také určitě reagovaly na mé rozjitřené emoce, takže pláč trval déle než by bylo nutné, kdybych pro ně byla klidnou oporou, která pláč chápe, ale nesnaží se ho utlumit.

Jak se připravit na porod a příchod miminka?

  • Laktační poradkyně

Před porodem by si maminka měla určitě zajistit opravdu dobrou laktační poradkyni. Nejlépe takovou, která má zkušenosti s nedonošenými dětmi a dvojčaty. Vřele doporučuji se s ní potkat ještě před porodem. I tak poznáte, jestli dotyčná za něco opravdu stojí. Nechte si vysvětlit jak to s kojením vlastně je, co můžete čekat, co byste si měli připravit. Jaké pomůcky vám případně mohou pomoci a kde se dají sehnat. Jaké chyby byste nechtěně mohli udělat. Jestli za vámi dojde do porodnice, jestli tam někoho zná, jestli bude na telefonu a kdy můžete volat…zkrátka si zjistěte, co to jde. Kromě toho, že musíte děti přivést bezpečně na svět, je kojení váš druhý nejdůležitější úkol.

Já jsem to hrubě podcenila a byla jsem skálopevně přesvědčená, že já potíže mít nebudu. Proč bych ho měla mít? Jenže jsme měli obrovský problém, který posílilo neskutečné množství chyb a který se mi nepodařilo přes veškerou (zoufalou) snahu překonat. Zjišťovat informace na dálku z porodnice od laktačních poradkyň, které jsem našla na internetu a ke kterým jsem měla nulovou důvěru a přes to jsem jim musela svěřit velmi intimní detaily, bylo velmi nepříjemné.

Není poradkyně jako poradkyně. Osobně bych s dnešními zkušenostmi vybírala z řad poradkyň sdružení Mamila, nikoli z těch, které jsou certifikované Laktační ligou. První zmiňované absolvují několik víkendových seminářů, které jsou zakončené testy a ústní zkouškou, kdežto druhá skupina si odsedí víkendový seminář, absolvuje jednodenní praxi a může jít radit. Tím nechci říct, že se mezi poradkyněmi Laktační ligy nenajde výborná profesionálka, ale bude to podobné jako s tím zdravotnickým personálem (jehla v kupce sena).

  • Porodní plán

Možná si stejně jako já říkáte, že u dvojčat nepůjde nic podle plánu, tak proč nějaký mít? Ovšem to mě nenapadlo, že dnešní běžná praxe nepočítá s takovými věcmi jako přiložení dětí po sekci. Co bych dnes měla v tom svém?

  • Že si přeji okamžité přiložení, samopřisátí, první vyšetření dětí na mém těle a bonding kůže na kůži i po sekci, pokud to nebude ohrožovat můj život nebo život dětí. Že já si přeji se minimálně dětí dotknout a přivonět si k nim. Pokud nebudu moci absolvovat bonding já, ale děti budou ve zdravotním stavu, který by to umožňoval, tak budou po porodu na těle tatínka.
  • Že bez mého souhlasu nebo souhlasu mého manžela nesmí přikrmovat děti umělým mlékem, pokud budou hospitalizované ve stejné porodnici jako já. 
  • V žádném případě nesmí děti přikrmovat savičkou a dát jím dudlík. (Obě holčičky měly dudlíky i přes to, že savičkou přikrmovány ještě být nesměly, protože jsme k tomu nedali souhlas. Logiku opatření se savičkami pak nechápu.)
  • Že si přeji maximální kontakt s dětmi i o porodu sekcí. V ideálním případě si přeji přítomnost manžela na pokoji a děti u nás. V horším scénáři, aby mi sestry děti nosily na kojení a odnášely je až po mé žádosti i pokud budu nucená být na lůžku po epidurální anestezii.  (Holčičky byly v téže porodnici ještě téměř pět hodin, nepotřebovaly dechovou podporu a nikdo mi je nedonesl na kojení. Předpokládá se totiž, že matka potřebuje odpočívat a to je prioritou. To, že matčiny priority jsou stejné jako potřeby jejích dětí, se neřeší.)
  • Že si přeji, aby byly děti spolu v postýlkách nebo inkubátoru (v zahraničí jde o běžnou praxi, ale opravdu netuším, zda tomu dokáže některá z porodnic vyhovět).

Byla by tam ještě spousta dalších věcí, ale ty jsou v ostatních porodních plánech běžné. Tohle jsou spíše specifika pro dvojčata a nedonošence, která vychází z mých zkušeností. A určitě jsem na něco zapomněla. Sežeňte si několik porodních plánů a klidně opisujte 🙂 Docela dobrý příklad toho, co se v porodních plánech vyskytuje a čemu dokáží některé porodnice vyhovět má na svém FB Porodnice Rakovník (ZDE).

  • Příjem a papírování předem
V některých porodnicích umožňují udělat příjem předem, aby ve chvíli, kdy „to“ přijde, nemusela maminka řešit papíry. Nezapomenu na okamžik, kdy jsem uprostřed už opravdu bolestivé kontrakce, vezou mě na sál a běhá kolem mě deset zdravotníků a lékař mi podává hustě popsanou áčtyřku se slovy: „To si v klidu přečtěte, maminko, a pak to tady podepište..“..no, odvětila jsem něco ve smyslu jestli si ze mě dělá legraci a nebylo to úplně těmito slovy 🙂


  • Nadstandard
Pokud to jde, připlatila bych za cokoli. Ale především za to, že by můj muž mohl být i po porodu v porodnici s námi a pomáhat mi s dětmi (a mými potřebami) místo sester. Ležet tu první a druhou noc sama bez dětí v bolestech v nemocniční posteli bylo mnohem horší než by mě kdy napadlo. Ačkoli jsem to doteď nikomu nepřiznala. 
  • Jídlo a péče po příchodu domů
Navařte si na mrazák, klidně i k sousedům. Zvědavým přátelům a rodině, kteří přijdou okukovat děti vzkažte, ať nenosí padesáté ponožtičky, ale ať vám donesou pořádný vývar. Vařit nebudete mít čas, ale budete potřebovat dobré a kvalitní jídlo (kvůli klidu a mléku). Vykašlete se na domácnost. Vy i váš muž, protože ten toho bude mít taky plné kecky. Pokud to psychicky nedáte, tak si sežeňte výpomoc. Je obrovsky důležité, aby maminka co nejvíce odpočívala a byla v kontaktu s dětmi. Sice budete frčet v hormonálním vytržení (narozdíl od vašeho muže, který si tyhle strasti taky bude pamatovat, zatímco vy snadno zapomenete – jinak byste už nikdy nechtěly mít další dítě 😉 ), ale ony jsou ty nutkavé potřeby k aktivitě a neuvěřitelně silná energie určené dětem a ne vypulírované podlaze. Pokud máte maminku, tchýni, sestru, švagrovou, kamarádku, nebo kohokoli, kdo bude ochotný vám s dětmi a domácností v prvních dnech pomoct, tak neříkejte ne a předem se na tom s nimi dohodněte. Nestyďte se sednout si s knížkou, pustit si film, když se vám nechce spát a děti jsou náhodou v klidu. Dopřejte si to. Ony ty chvíle budou čím dál vzácnější 🙂

Co není vůbec nutné řešit před porodem, ale (skoro) všichni to řeší?


Kompletní výbavička pro dítě – koupíte blbosti, které nikdy nepoužijete. Všechno se dnes dá sehnat do dvou dnů, a tak je lepší počkat na to, jestli potřeba vůbec nastane. Pokud tápete, zkuste se inspirovat v jednom z prvních článků na téma co je potřeba mít doma pro dvojčata (ZDE). Každopádně dnes už bych byla i v tomhle výrazně skromnější 🙂 Jediné, s čím bych opravdu neváhala, jsou látkové plenky. Tam totiž hrozí, že když je nekoupíte, tak už nikdy nezačnete.
Kurzy nošení v šátku – před porodem si trénujte s plyšákem podle videa. Nic to nestojí a bude vám to platné úplně stejně jako drahý kurz. S živým dítětem je to totiž úplně něco jiného a až tehdy je lepší mít u sebe zkušeného lektora, který vám podá pomocnou ruku, dodá sebedůvěru a také zkontroluje, jestli jste to zvládli dobře.
Bezvadně zařízený pokojíček – jestli dopadnete jako my, tak si místo něj udělejte radši rovnou pracovnu s hernou. Děti budou evidentně ještě tak dva roky spát u nás v ložnici. Přes den si hrají v obýváku (opravdu je neodsouvám do vlastního pokoje) a já toužím po pracovně, kde bych měla své pohodlné místečko na šití, psaní, a uložení potřebných propriet a děti tam měly své místo, kde by si mohly hrát na to že jsou já nebo na cokoli jiného. Nicméně pracovna bude přesunutelná a přeměnitelná na dětský pokoj ve chvíli, kdy si holky řeknou o soukromí (a já snesu je nemít na očích).
Jak to shrnout? Žádný z článků se mi nepsal hůř. Psala jsem ho čtvrt roku. Musela jsem si dávat pauzy. A vkládám do něj velké naděje, že někomu dalšímu pomohu. A že možná svou kapkou přispěji ke změně českého porodnictví a neonatologické péče a hlavně ke změně pohledu na matku a dítě a jejich potřeby.
*Jantar*
Jestli se vám článek líbil, sdílejte ho dál! Budeme rádi!
Jantar Dandova
Maminka dvojčat, co se učí za pochodu a ráda se o ten proces dělí s ostatními. Snaží se o ekologický přístup k okolí, zdravý životní styl a celkově návrat k přírodě. Sem tam něco tvoří. Někdy se jí to daří, někdy ne. Na začátku roku 2015 založila blog Back on Trees a o svých pokusech píše veřejně. Pracuje jako lektorka nošení dětí a látková poradkyně, má vzdělání v oblasti psychomotorického vývoje kojenců.
Komentáře
  1. Anonymní napsal:

    Moc děkuji za tento článek, ve spoustě bodů úplně vidím sebe. Děkuji bohu za to, že mi dvojčátka dopřál až jako druhý chod po prvním synovi, protože jako prvorodička bych spoustu věcí zvládala mnohem hůř. Hlavně vámi popisované kojení apod. Zažila jsem to samé v bleděmodrém a jen díky předchozí zkušenosti, jsem to nakonec zvládla sama. Nutno však napsat, že za cenu uražených sestřiček, které si vzaly osobně, že nechci postupovat tak, jak mi ony radí… Pavla

  2. Týna napsal:

    Moc díky za sebrání sil k napsání tohoto článku. Taky jsem si prošla potížemi s kojením a to po domoporodu, kdy jsem byla přesvědčená, že mě nic takového v harmonickém prostředí domova nemůže potkat. Dostat kojení do normálu znamenalo týden úporné práce za pomoci odsávačky, dokrmu přes stříkačku, návštěv mé skvělé PA, podpory manžela a celé rodiny. Neumím si představit, jak bych se z toho vyhrabala v nemocnici…

  3. Helunka napsal:

    Díky za odvahu ho napsat. Já jako maminka jednoho dítěte jsem byla také velmi překvapena a hodně vecí bych při a po porodu udělala jinak. Člověk asi stejnak nakonec potřebuje tu svou vlastní zkušenost, aby věci udělal jinak. Ale třeba se některé maminky nebudou citit tak hrozně, když si přečtou, že nejsou samy, které to neměly tak, jak si představovaly. Nejem maminky dvojčat vám budou kvitovat za tento příspěvek. Pro mě jako pro maminku je velmi těžké přiznat ostatním, že jsem se v některých momentech necítila dobře, takže díky za tu Vaší odvahu.

  4. Unknown napsal:

    Obdivuji vaši sílu. Já jsem v současné době 30tt s dvojčátky a musím říct, že s lékaři a nemocnicí bojuji už nějaký ten týden (ačkoliv je naštěstí vše v pořádku a jsme stále úspěšně doma). Pocit naprostého zoufalství prožívám téměř při každé komunikaci s porodnicí. Jsem připravená na boj se systémem českého zdravotnictví, ovšem že to mám čekat až takhle drsné………. Přeji hodně sil všem maminkám. Bára.

  5. Unknown napsal:

    mám podobnou zkušenost.Porodila jsem trojčátka v 33+6.Viděla jsem je až druhý den,chovala až po několika dnech,přiložení k prsu až po třech týdnech,kdy se přisálo jen jedno a stejně je nakonec nechali na umělém,aby mohli domů.Na pokoj k nim jsem šla až dva dny před propuštěním.Odpočinek žádný,pořád někdo chodil,čas na jídlo minimální.Informace o zdraví dětí katastrofální-vždy jen sestry řekli váhu a vše je v pořádku.Při propuštění mi oznámili,že mají určité obtíže…naprostý šok.Málokdo mi ukázal jakoukoliv péči,ale papír o poučení si nechali podepsat 🙁 O to horší je,že jsem introvert a zdravotnictví vždy beru jako autoritu a nebráním se tomu,co řeknou.Můj první vzdor byl,když mi v počátcích těhotenství chtěli děti zredukovat.

  6. Podle fotek poznavam Kladno a uprimne obdivuju mesic na intermedialu!! Stravila jsem tam tyden a myslela jsem ze se po tom tyfnu zblaznim!! Nase dvojky se sice narpdily s vahou na propusteni (2200/2650) ale zase 33+0 takze jsme si museli pockat do 36+0 na propusteni… podepisuju se pod radu vybrat porodnici podle dobry poporodni pece o mala miminka, ja jsem ze zdravotnicke rodiny tj. bojim se kazdyho pruseru a radsi jsem predem mela vybrane Kladno, I kdyz rodit jsem mela v planu na termin, coz se diky rozjizdejicimu HELLP syndromu nepovedlo… nakonec jsem mela stesti ze nas udrzeli do 33+0 a nemusela jsem nikam jinam pripadne nemuseli mi jinam prevezt deti… videla jsem je uz hned 12 hodin po porodu a den po porodu uz jsem je klokankovala… sestricky na JIP jsou k neporovnani s temi na intermedialu, pomuzou poradi, a diky nim jsem oba do puli roka plne kojila, ackoliv prvni dceru jsem kojila jen castecne jen asi dva mesice… prechod na intermedial bylo peklo… ja se tam tolik tesila, ze uz deti budu moct mit u sebe a misto toho abych si je mohla uzivat(tak jako to bylo mozne na JIP – mohli jsme tam s manzelem oba kdykoliv, prarodice jednou za pobyt na ceklem dlouhou chvili taky a s manzelem jsme oba klidne dvakrat denne prosedeli tri hodiny s mimcama na hrudniku) a pak prislo to ze deti nesmi ze zavinek, jak jako ze je mate na posteli, jak si dovolujete delat to ci ono…. po tydnu jsem tam byla uplne hotova, melo to prisernej vliv na laktaci, ktera tak jak se ekne nastartovala tak skoro skoncila prave tam… vecnej dohled, sestry jako sorry ale fakt se nepredrou a jeste jsou ultrahnusny – btw ta s tim jadrnym slovnikem mi rekla, coze vy uz mate doma dve jiny takze to budete mit ctyri PARCHANTY?? no bajecny… doktora jsem od stredy ukecavala at nas v patek pusti a kdyby ne byla jsem zrala na to jim ten reverz podepsat. mimina byly v pohode oba uz pres 2500g takze bych to byvala udelala… nastesti nas pustil a teprve doma jsme meli sanci se zase zzit, uklidnit se a zacit si to uzivat…

  7. Jantar Dandová napsal:

    Báro! Nezoufejte, nemusí to být vůbec takové. Naopak, snažte se hlavně mít pozitivní přístup a srovnat si v hlavě, co je pro vás a vaše miminka důležité. Pak budete připravená stát si za svým a vybojovat si pro děti to, co potřebuji! Hodně sil a přeji, abyste měli start společného života co nejpohodovější!

  8. Jantar Dandová napsal:

    Tak to je ještě větší síla..doufám, že si to v sobě neponesete dlouho. To, že jsem se z toho "vypsala" mi pomohlo si spoustu těch zážitků uzavřít. Vřele doporučuji udělat totéž (klidně doma na papír). Není to jednoduché, je to i slzavé, ale léčivé.

  9. To je hrůza… Několikrát mě to rozbrečelo. Je mi vážně smutno z toho, jak musí člověk bojovat o ty nejzákladnější potřeby…
    :-

  10. Anonymní napsal:

    Diky za ten clanek. Mam za sebou neco podobneho. S tim rozdilem, ze jsem dvojcata rodila "prirozene" a kupodivu…porod nebolel tolik jako rany na dusi z toho vseho co se delo v porodnici nadledne na inter. a nedons. odd. Bohuzel dnes bezna praxe. Bude to rok a pul a stale to v sobe zpracovavam. A slz jsem prolila uz litry. Dosla jsem temer ke schyzofrenimu pohledu na vec….Jeden je ten co tu popisujete….nemocnicni ptistup atd. A ted druhy je ciste muj vnitrni pocit. Neuveritelna sila, energie, hrdost a nadherny pocit ktery vychazel zevnitr, klid a sebevedomi, ktere bohuzel kdejaka sestra ci uklizecka srazi slovem ci pohledem….kdyz uverime, ze oni jsou ta autorita co "ma pavdu". Nervy pracuji, hormony vas ovladaji a emoce jsou vyhrocene.Je na case, aby nas v porodnicich zacli vnimat predevsim jako zeny – matky a co mozna nejmene narusovat nase prirozene pudy. Nam se podarilo rozkojit cca po mesici, doma v klidu bez rad a pochybnosti. Vypada to ze budem kojit do puberty…. Diky Vam a tomu, ze se nebojite to zverejnit se muze neco pohnout. Diky za ten clanek, za odvahu a silu to napsat 😉 Mimochodem…. Jste neuveritelna zena,kterou obdivuji…. hecla jste me k latkovani s dvojkama a vas blog me vazne bavi i inspiruje.

  11. Hádej Matildo napsal:

    Moc mě mrzí, čím jste si musely projít, zní to opravdu jako nějaký horor z dob socialismu 🙁 I já si nesu z porodu svoje trauma (doktory vynucený, a dle mě zbytečný, císař, aby se vše "urychlilo", následné pooperační komplikace atd.), ač mám jen jedno dítě a nebylo to ani z části tak hrozné, jako u vás a přitom mě to hodně poznamenalo, takže si ani neumím představit, co se dělo ve vás. Jste skvělá, že jste to překonala a holčičkám ty těžké začátky už milionkrát vynahradila!

  12. Jantar Dandová napsal:

    Díky, teď pro změnu slzím já 🙂

  13. Jantar Dandová napsal:

    O projektu už jsem také slyšela a určitě mě zajímá víc!

  14. onni napsal:

    Me zaujala ta informace ohledne toho, proc se vlastne placici novorozenec uklidni u cizi osoby. Nikdy driv me nenapadlo o tom takhle uvazovat a najednou mi hodne veci dava smysl. Takze diky 🙂

  15. Anonymní napsal:

    Pane Bože, Jantar!!! (snad už mohu takhle expresivně) Máme svých zkzšeností s nemocnicí také víc než požehnaně, ale tohle je na blázinec. Díky za podělení se o životně důležité informace. Jana z Lesa

  16. Alena Breu napsal:

    Tento komentář byl odstraněn autorem.

  17. Anonymní napsal:

    Zkusenosti mam naprosto shodne. Obdivuji autorku za to, že dala článek dohromady jako "varování" ostatním. Porodnici jsem vybírala 3 měsíce, slyšela a četla mnoho recenzi maminek a stejne jsem si nevybrala dobře. Ačkoli mam vyřidilku a jsem razna, při pokusu udělat si v porodnici pořádek jsem přes hystericky pláč nakonec nedala nikdy dohromady kloudnou větu. Bohužel.

  18. Unknown napsal:

    Úplně jsem nad Vaším příběhem oněměla, vůbec nechápu, že se ještě toto děje. A za sebe se přiznám, že jsem ráda, že jsem to četla až po porodu svých dvojčat, jinak bych asi žila s hrůzou, že mě toto také může potkat. Nám se dostalo velkého požehnání, že jsme toto nezažili, děti jsem donosila až do 40.tt a dohromady měly skoro 7kg, užíváme si kojení, nošení, společné spaní, Bkm,… ale uznávám, že s dvěma dětmi najednou je to úplně jiná liga 🙂 Velmi obdivuji, že jste v sobě našla sílu se o svůj příběh podělit s ostatními. A fandím vám!

  19. Anonymní napsal:

    Díky za článek, obrečela jsem ho. Jsem sice monomaminka, ale také jsem rodila SC, dceru jsem měla u sebe na stálo až skoro po dvou dnech a taky mi to v té chvíli připadalo v pořádku. Teď to považuji za zvěrstvo páchané na matkách a jejich dětech a nikdy více už to nechci zažít. Už si sakra moc pohlídám věci, které by mě ani ve snu předtím nenapadlo řešit. Boj však pokračuje s pediatry, očkováním, vším. Přeji Vám a nám všem pevné nervy a silnou vůli! A děkuji za Váš super blog!

  20. Unknown napsal:

    Bože, ženy! Kam jsme se to dostaly! Nebo spíše – kam jsme se to nechaly zahnat! Naprosto cizí lidé rozhodují o našich tělech a citech a my je ze strachu necháváme. Bojíme se bojovat nejen za sebe, ale hlavně za ty nejdražší a nejbližší. Snad se to brzo změní, ale je to na nás, nenechat je, aby nás semleli.
    Obdivuji Vás všechny, že jste to vůbec ustály, a všem Vám přeji brzké zacelení ran, které Vám způsobili.
    Sama jsem rozhodnutá porodit své první vymodlené dítě skoro ve čtyřiceti letech v klidu doma, s partnerem a PA, případně dulou, právě proto, že mé zkušenosti s doktory a nemocnicí jsou naprosto katastrofální. ( Málem mě před dvěma lety nechali umřít na komplikace způsobené Borreliemi a ještě mi tvrdili, že jsem podle výsledků zdravá!)
    Také se nebojím bojovat a říct svůj názor, ale pod vlivem hormonů mě totálně vykolejila už první návštěva v poradně. A to jsem doma říkala, jak si nenechám nic líbit…
    Přeji nám všem sílu bojovat za naše nejbližší.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Vítejte a bavte se!
    Smějte se, inspirujte se, pojďte si povídat v komentářích, chlubit se svými výrobky na Facebooku, žijte s námi a určitě nám dejte vědět, jak se vám tady líbí!
  • Co se děje u nás doma?
    Something is wrong.
    Instagram token error.
  • Vaše nejoblíbenější příspěvky
  • Co nám píší čtenáři?
  • Celá naše historie
    • 2018 (1)
    • 2017 (13)
    • 2016 (27)
    • 2015 (102)
  • Kde nás můžete vidět?
    300x250.jpg